Když jsem si po škole pronajal svůj první byt, bylo to s jeho zařizováním docela snadné. Ne proto, že bych si ten byt pronajal rovnou i se zařízením, spíše tomu bylo vlastně právě naopak, nebylo v něm skoro nic, ale přesto se mi tento příbytek zařizoval docela lehce. Byla tam dvě vysloužilá křesla a jeden starý stůl s pár židlemi, k tomu jsem si od rodičů přivezl karimatku a spacák, rozestavěl jsem to tak, aby místnost budila dojem zaplněnosti, a bylo to. Jistě, nebyl to určitě čin hodný bytového architekta, ale víc jsem toho prostě neměl. A tak jsem si to tu zařídil nejlépe, jak to jenom šlo.
Bylo to tedy tehdy ještě o něco horší než na postsocialistických vysokoškolských kolejích. Ale už to byl domov. A tak jsem na to byl i mírně hrdý. Zejména když jsem si potom našetřil i na lustr, kterým se nahradila pouhá od stropu visící žárovka, a když jsem si sehnal i skutečné matrace.
Byl jsem tehdy spokojený a možná i přímo šťastný. Protože jsem byl konečně někde úplně sám doma. Konečně platilo Krylovo „domov je to, co si děláme sami, a ne to, co nám někdo udělá“.
Dnes už bych s tím ale určitě tak spokojený nebyl. Protože dnes už mám samozřejmě jako spousta lidí daleko vyšší nároky, které kladu na domov, ve kterém žiji. A tak bych se dnes už s novým domovem sám určitě nezařizoval. Spíš bych obětoval nějaké ty peníze a nechal to všechno udělat interiérového designéra. Protože takový interiérový designér Praha nezařizuje jenom nějaké byty, domy, obchody, kanceláře atd. Ten se stará o to, aby to tam bylo perfektní, kvalitativně i esteticky na té nejvyšší úrovni. A tento vše i sám zařídí, čímž majiteli objektu šetří čas a energii.
Kdybych měl už tehdy interiérového designéra, určitě bych nespal na karimatce v rohu místnosti a nevysedával u viklajícího se stolu na staré židli. Stejně jako nemusím žít podobně provizorně už po dlouhou řadu let.